První dojmy
Zdravím všechny, kteří si udělali chvilku času, aby si přečetli můj článek.
Vezmu to letem světem a začnu tím, že se krátce představím. Jmenuji se Dana L. Je mi 18 let a sním o cestovatelském životě, při kterém se budu moci podílet na dobrovolnických akcích po celém světě. Jsem zastáncem hesla “lidi potřebují lidi”, a proto si musíme pomáhat. I já jsem potřebovala ve svém životě pomoci a jednu z těch pomocí mi poskytla právě organizace Nadání a dovednosti, díky které jsem teď tady a mohu si plnit krůček po krůčku své sny.
V krátkosti o tom, jak se tohle všechno vlastně přihodilo…
Žiji v dětském domově, kde to opravdu miluji. Všechny tam mám moc ráda a díky naší skvělé paní ředitelce jsem teď také tady. Právě ona byla můj první impulz k tomu, abych to zkusila. Skrze ní se ke mě tato šance dostala. Nevěřila jsem si, jelikož jsem nikdy moc štěstí neměla, ale co bych posláním životopisu a přihlášky mohla ztratit? Během čekání na odpověď od Nadání jsem si uvědomila, že tomu musím věřit. Věřit, že tohle je má chvíle, a tak jsem prostě věřila. Zrušila jsem dokonce všechny své prázdninové plány s tím úmyslem, že do Anglie prostě odletím. Potom se to seběhlo opravdu rychle…
Obdržela jsem gratulaci, musela jsem se dostavit na dvě schůzky do Prahy, kde jsem se setkala s úžasnou koordinátorkou Denčou, se kterou jsme byli pořád v kontaktu, společně jsme se následně vydali vyzvednout druhého výherce a mého společníka na cestě, jímž je o dva roky starší Filip, od kterého si určitě také přečtěte jeho pohled na vývoj života za branami Čech. Následně jsme šli za paní Chlebečkovou do agentury Czech-us, kde jsme probrali průběh pobytu a základní kroky co bude následovat. V tento den jsme se ještě krátce setkali se sponzory – advokátní kanceláří Bányiová Vožehová.
Druhé setkání v Praze nás čekalo hodně papírování, podepisování smluv a nával předodletových informací. Ale s ničím jsme neměli žádný problém, díky podpoře všech zúčastněných. Všichni byli opravdu velmi ochotní a přátelští.
Poslední, třetí cesta do našeho hlavního města byla den před odletem, kdy jsme si s Denčou koupili pizzu a vyrazili se ubytovat na hotel, kde s námi ještě jednou vše probrala a odpověděla na naše nervózní dotazy. Druhého dne jsme vyrazili na letiště už kolem půl čtvrté ráno, abychom měli rezervu. I přesto, že byla noc měla jsem ohromné množství energie z návalu adrenalinu. Denča nám řekla znova vše potřebné a odvedla nás po dlouhém čekání v letištní hale až k přepážce, odkud už vedla naše samostatná cesta za dobrodružstvím.
Denče tímto opravdu ještě jednou děkuji, neboť jsme si nemohli přát lepší oporu, jak během přípravy na odlet tak i během života v Anglii, je nám stále při ruce a můžeme ji kontaktovat kdykoli bude potřeba.
Během naší cesty jsem si čím dál více uvědomovala, že tohle je velký krok kupředu. Pro mě i Filipa byla tato cesta naší první zkušeností s letadlem. A bylo to úžasné! Nesejde na tom, že jsme letěli s nízkonákladovou společností, že jsme neměli business class ani na jiných malichernostech. Tuhle cestu jsem si užila! Byla jsem opravdu vděčná, že jsem měla to štěstí a seděla jsem u okénka, od kterého jsem se nemohla celou cestu odtrhnout! Byla to naprostá paráda! Letět nad mraky a vidět konečně tu nádheru, kterou už většina našich vrstevníků dávno zná. Bylo to jako bych se dívala na zlatavou poušť z nadýchaných mraků, odrážejících sluneční paprsky! Naprosto odzbrojující pohled.
První den po příletu byl náročný, jelikož jsme museli tahat všude ty příšerně těžké kufry během zařizování. Byla jsem zmatená a frustrovaná, jelikož jsem se na tuto cestu vydala s tím faktem, že anglicky moc neumím a budu spoléhat na to, že to nějak prostě dopadne. A to se stalo i mým každodenním heslem “ONO TO NĚJAK DOPADNE” jsem si opakovala často. Když byl přede mnou nějaký pohovor, moje první samostatná jízda metrem bez Filipa, pohovor ohledně NIN v job centru…
Vždy je něco, z čeho máme strach, z čeho máme žaludek jako na vodě a cítíme se nesví, ale vždy se vše nějak vyřeší, když před problémem neutečeme. Strach si vyvoláváme my sami našimi myšlenkami, a také se ho můžeme jen mi zbavit. Překonávání překážek a strachu je nejlepší cesta jak uspět a jít dál.
Vyřizování všeho potřebného jsme zvládli s pomocí koordinátorky Gabriely žijící v Anglii. Je to Češka, a proto nebyl problém s jazykovou bariérou. V dalších dnech jsme jen chodili na pohovory, které nám paní Gabriela posílala a ve volném čase jsme objížděli Londýn. Navštívili jsme opravdu velké množství památek, ale ze všeho nejvíce se mi líbí parky poseté lidmi, kteří si užívají volný čas v přírodě. Pořádají tu pikniky, spí všude, kde se zrovna uvelebí, scházejí se s kamarády, fotí, hrají si, relaxují… To se mi na Londýně líbí opravdu nejvíce. Je tu samozřejmě i nádherná architektura, která je celá v typickém anglickém stylu.
Myslím, že jsme do Londýnského života opravdu zapadli a žijeme zde už jako každý jiný občan. Člověk se velmi rychle aklimatizuje, když je potřeba. Mé nejlepší zážitky jsou z mé práce na lodi a z Pride festivalu, ale to už si nechám do dalšího článku, kde se budu moci více rozepsat o volném čase. Teď už se běžím připravit do práce 🙂
Informovat o dobrodružství v Anglii vás budu každých 14 dní a mé články budu psát upřímně, od srdce, tak jak se tu zrovna cítím i se vším trápením Zkrátka všemi negativy i positivy. Tento první a startovní článek byl tedy spíše seznamovací.
Mějte se krásně a budu se těšit na psaní dalšího článku ze života v Anglii.
S pozdravem, Danča.